ZENSHIN LÉTO 2018

Zenshin magazín • www.zenshin.cz • 29 život, nevytvořili si moderní lidé žádnou dlouhodobou perspektivu. Nic jim proto nebrání plenit naši planetu pro vlastní bezprostřední účely a žít sobeckým životem, který může být pro budoucnost osudný. Kolik potřebujeme dalších varování, jako jsou slova bývalého brazilského ministra životního prostředí, zodpovědného za deštné pralesy na Amazonce? Moderní průmyslová společnost je fanatic- ké náboženství. Rozvracíme, otravujeme, ničíme všechny životní systémy naší pla- nety. Podepisujeme směnky, které naše děti nebudou moci zaplatit. Jednáme jako bychom byli poslední generací na této planetě. Bez radikální změny v srdci, mysli a výhledu do budoucna skončí Země jako Venuše, spálená a mrtvá. Strach ze smrti a nevědomost o posmrt- ném životě živí ono ničení našeho život- ního prostředí, které ohrožuje životy nás všech. Není tedy čím dál víc zneklidňující, že nikdo lidi nepoučuje o tom, co je to smrt a jak umřít? Ani jim nedodává naději v to, co je po smrti a co opravdu leží za životem? Může být něco ironičtějšího než to, že mladí lidé jsou tak hluboce vzděláni ve všech oborech s výjimkou toho, který skrývá klíč k celému smyslu života a snad i našemu přežití? Často mě udivovalo, jak někteří velcí buddhističtí mistři, které znám, kladli lidem, kteří za nimi přicházeli pro poučení, jedinou prostou otázku: Věříte v život po smrti? Neptali se jich, jestli v něj věří z filozo- fického hlediska, ale jestli tu víru cítí hluboko v srdci. Mistr ví, že uvěří-li lidé v život po smrti, bude celé jejich pojetí života jiné a budou mít jasný pocit osobní zodpovědnosti a morálky. Mistři jistě vědí, že je tu nebezpečí, že lidé, postrádající silnou víru v život po smrti, vytvoří spo- lečnost, která se upíná jen ke krátkodobým výsledkům a příliš neuvažuje o důsledcích svého jednání. Nemůže to snad být hlavní důvod, proč jsme vytvořili brutální svět, v němž teď žijeme, svět s nedostatkem opravdového soucitu? Někdy si myslím, že ty nejzámožnější a nejmocnější země rozvinutého světa jsou jako říše bohů popisovaná v buddhistickém učení. Bozi prý žijí v bájném přepychu, oddávají se kdejakým radovánkám a vůbec nepomyslí na duchovní rozměr života. Všechno jde dobře, dokud se nepřiblíží smrt a neobjeví se nečekané známky rozkladu. Potom se už ženy a milenky bohů neodváží ani se k nim přiblížit a jenom z dálky na ně házejí květiny s modlitbami, aby se opět znovuzrodili jako bohové. Žádná z jejich vzpomínek na štěstí a blahobyt je teď nemůže zaštítit před utrpením, jež se před nimi objeví; je jen tím prudší. A tak jsou umírající bohové ponecháni, aby zemřeli sami v bídě. Osud bohů mi připomíná to, jak se s pře- stárlými, nemocnými a umírajícími zachází dnes. Naše společnost je posedlá mládím, sexem a mocí, a před stářím a rozkladem uhýbá. Není děsivé, že odhazujeme staré lidi, když je jejich pracovní život u konce a už nejsou užiteční? Není znepokojivé, že je strkáme do starobinců, kde umírají opuštěni a zapomenuti? Není také načase, abychom se znovu podívali na to, jak se někdy zachází s těmi, kdo trpí nevyléčitelnými chorobami jako je rakovina a AIDS? Znám mnoho lidí, kteří umřeli na AIDS, a viděl jsem, jak často s nimi jednali jako s vyvrženci i jejich přátelé a jak je stigma lpící na této chorobě odsuzovalo k zoufalství a vnukalo jim pocit, že jejich život je odporný a v očích světa už skončil. I když umírá někdo, koho známe nebo milujeme, zjišťují lidé často, že nemají ani ponětí, jak mu pomoci; a když už je mrtev, nikdo nás nevybízí myslet na budoucnost zesnulého, na to, jak bude pokračovat nebo jak bychom mu mohli nadále pomáhat. Každý pokus myslet tímto způsobem nese s sebou fakticky nebezpečí, že to bude odmítnuto jako nesmysl a jako něco směšného.To všechno nám s bolestnou naléhavostí ukazuje, že teď víc než kdykoli dříve potřebujeme od základů změnit svůj postoj ke smrti a umírání. Naštěstí se už tyto postoje začínají měnit. Například hnutí útulků pro opuštěné koná znamenitou práci tím, že poskytuje praktickou i citovou péči. Ale ani praktická a citová péče nestačí; umírající potřebují lásku a starostlivost, ale potřebují také něco hlubšího. Potřebují odhalit skutečný smysl smrti i života. Jak jim bez toho může- me poskytnout poslední útěchu? Pomoc umírajícím musí tedy zahrnovat i možnost duchovní péče, protože jen s duchovními vědomostmi můžeme opravdu čelit smrti a chápat ji. Povzbudilo mě, jak v posledních letech otevřeli celé téma smrti a umírání na Západě průkopníci jako Elisabeth Kübler- Rossová a Raymond Moody. Elisabeth Kübler-Rossová podrobila hlubšímu pohledu způsob, jakým pečujeme o umí- rající, a ukázala, že s bezpodmínečnou láskou a osvícenějším postojem může být umírání pokojnou a dokonce přetvářející zkušeností. Vědecké zkoumání různých aspektů domnělé smrti, které následovalo po odvážném díle Raymonda Moodyho, vyzdvihlo před lidstvem živou a silnou naději, že život smrtí nekončí a že skutečně existuje „život po životě“. Někteří lidé bohužel opravdu nepocho- pili plný význam těchto odhalení o smrti a umírání. Zašli do druhého extrému tím, že oslavují smrt jako něco nádherného, a slyšel jsem o tragických případech mladých lidí, kteří spáchali sebevraždu, protože uvěřili, že smrt je krásná a je únikem ze skličujícího života. Ale ať už se smrti bojíme a odmítáme se jí postavit tváří v tvář, nebo ji romantizujeme, je to zlehčování smrti. Jak zoufalství, tak euforie ze smrti jsou útěkem. Smrt není skličující ani vzrušující; je to prostě životní skutečnost. Jak je smutné, že většina z nás si začíná vážit svého života, teprve když je na pokraji smrti! Často myslím na slova velkého buddhistického mistra Padmasambhavy: „Ti, kdo věří, že mají dost času připravit se na smrt, až když přijde její čas, jsou pak drásáni lítostí. Ale není to už příliš pozdě?“ Jaký může být mrazivější komen- tář k modernímu světu než to, že většina lidí umírá nepřipravena na smrt, jako žíla nepřipravena na život?

RkJQdWJsaXNoZXIy MzU5NDY0